Kautokeino je norské městečko daleko na severu za polárním kruhem, v řídce osídlené oblasti na špičce skandinávského poloostrova, kde se stýká norské, švédské, finské a ruské území a kde musíte na benzince nechat běžet motor, aby se vám během tankování přední sklo nepotáhlo dvoucentimetrovou vrstvou ledu. Na zasněžených náhorních plošinách pasou Sámové svá stáda sobů stejně jako před staletími, jen místo saní dnes mají sněžné skútry, sledují stejné seriály jako zbytek světa a stany ze sobích kůží vyměnili za domky se splachováním a teplou vodou. Kautokeino, en blodig kniv (česky pod názvem Kautokeino – Krvavý nůž vydal Garamond) od Larse Petterssona je román o Sámech a jejich strastiplném hledání identity v dnešním světě. Nenechte se zmást kriminálním motivem; ten má jen prodávat a vlastně by se bez něj kniha snadno obešla.

Příběh vypráví v první osobě mladá právnička Anna ze Stockholmu. Jednoho dne se vydá do Kautokeina, aby vysekala z problémů svého bratránka Nilse. Obvinili ho ze znásilnění a teď mu hrozí vězení. Nils a jeho rodiče jsou čistokrevní Sámové, Anna s nimi už nemá moc společného; její matka opustila své rodiče a sestru a utekla za štěstím do Stockholmu, ještě než se Anna narodila. Na daleký sever a svého bratrance má Anna jen několik dávných vzpomínek. Protože jí v žilách stále koluje sámská krev, slouží čtenáři coby vyslankyně mezi většinovým evropským světem a světem cizím a tajemným, světem sámským. Potvrzuje se tím smutný paradox dnešní Evropy, že obyvatelé Prahy a Stockholmu k sobě mají kulturně blíž než obyvatelé Prahy a Huzové na Rýmařovsku anebo – jako v knize – obyvatelé Stockholmu a Kautokeina.

Mladá žena cestuje „kosmickou“ krajinou větru a nekonečných ledových plání, navštěvuje své vzdálené příbuzné a hovoří se starousedlíky. V Kautokeinu se setkává s tragédií periferie, jak ji známe i my z našeho pohraničí: nízkou vzdělaností, alkoholismem, nedostatkem příležitostí a averzí vůči autoritám, které sídlí kdesi daleko v hlavním městě a které jsou v očích většiny místních zcela mimo realitu. Sámové si zvykli řešit své spory a střety bez oficiálních úřadů, jen podle primitivního zvykového práva zděděného po předcích. Znásilnění spořádané sámské ženy je pro ně samozřejmě zločin, kdežto znásilnění rivgu, ženy nesámské nebo přehnaně vyzývavé, je možná nesprávné, ale… vlastně docela pochopitelné. Když se Anna snaží dopátrat pravdy a dosáhnout skutečné spravedlnosti, střetává se s nepochopením u všech včetně vlastní rodiny.

Autor uvádí postavy na scénu jednu za druhou a během celého děje nevybočí z rytmu: cestování, rozhovor, nový zločin, cestování, rozhovor... Atmosféra připomíná Hájíčkovo Selský baroko: hlavní postavu, cizince zvenčí, cosi nutí odkrývat dávnou pravdu mezi lidmi s nečekaným smýšlením a názory. Jen vzduch je v Kautokeinu o nějakých šedesát stupňů chladnější než v jižních Čechách a po stránce stylistické Lars Pettersson za Hájíčkem přece jen mírně zaostává. Annino pátrání plyne pomalu, skutečně napínavé scény se v celé knize vyskytnou sotva tři, zato popisů sněhu, hor, tmy a zamrzlých jezer si čtenář užije vrchovatě. Kdo si Kautokeino – Krvavý nůž pořídí coby konzumní detektivku, může být zklamán. Anna není klasický vyšetřovatel, spíš návštěvník a pozorovatel; je jasné, že ať už se dopátrá čehokoli, na potrestání viníků to velký vliv mít nebude. Zprvu je také nejasná její motivace: proč se už dávno nesbalila a nejela domů, když ji místní nechápou a mnozí jí očividně chtějí ublížit?

Coby exkurz do málo známých reálií naproti tomu kniha funguje bezvadně. Lars Pettersson, nezávislý filmař a dnes už i spisovatel, strávil v okolí Kautokeina mnoho zim a Sámy a jejich život dokonale zná. Nepřehání ani zbytečně nesoudí a nekomentuje, jen předkládá fakta a nechává čtenáře, aby si svůj názor udělal sám. Některé střípky působí až bizarně. Norská vláda například v jistém období zakazuje střílet divoké kachny, ale protože ví, že Sámové nebudou zákaz dodržovat, alibisticky pověří dohledem nad celým obrovským územím tři policisty. Nebo: jak nejsnáz ukrást malé stádo sobů? Přehnat přes něj větší stádo sobů. Takových nádherných detailů román skrývá bezpočet a bohatě tak vyváží, že jako detektivka je jen průměrný.